Jak mě školí zahrada

Čemu všemu vás může naučit život na zahradě? Rozhodně vědomé tvorbě. Máte vizi a tu postupně naplňujete. Plánujete. Koukáte na měsíc, rok, desetiletí dopředu. Přizpůsobujete se okolnostem a improvizuju. Bedlivě pozorujete a cizelujete své vnímání detailů, proměn rostlin a prostředí v čase.

Jasně, že permakulturní příručja hlásá, že je ideální obejít se bez umělých hnojiv, chemických postřiků, jedů na škůdce, plastů v zemi. Vnitřně to víte a osvojíte si jako metodu. Hlavně jako ideál, ke kterému míříte. Realita pak vypadá tak, že např. zakopete plastový plůtek, protože za plotem číhají podzemní chapadla nekonečné armády pýru. A sbíráte síly na invazi mobilního výsadku milionu semen, který se už připravuje k přesunu, jelikož majitel volného pozemku vedle neposekal včas. 

Takže nasejete aspoň zelené hnojení, aby nebyla volná půda, mulčujete, aby šlo snáz vydloubávat. Pravidelně patrolujete, podnikáte výpady ze zálohy a vysíláte signály do neznáma: "Sekejte... Je čas posekat... Aspoň dvakrát ročně to prostě musíte posekat... Jste tam někdo?"

Nebo když zasadíte své první vlastní ovocné stromy v životě a jeden z nich nejen obrazí, dokonce i hned vykvete a vytvoří první malinkou hruštičku... A vy pak rozhořčeně pozorujete farmařící mravence, kteří si přesně tam nastěhují mšice a budují si svůj malý ekosystém ve svém úžasném mikrosvětě. Tak to pak zajdete plni spravedlivého hněvu do obchodu a koupíte speciální lepidlo na kmínek. Tak! A ještě proberete s prodavačkou reálnost zničení mšic postřikem z jíchy a samozřejmě si odnášíte domů krabičku s proškrtnutou rybičkou, plnou pytlíčků jakési jedovaté směsi, která škodí vodním tvorečkům.

A pak sice namažete kmínek lepidlem, ale do postřikovače stejně naředíte tu podceňovanou jíchu z kopřiv. Prostě stejně to zkoušíte, jestli by to nešlo jinak. No, uvidíme. Pytlíčky jsou zatím netknuté a mravenci naštěstí opravdu přes lepidlo namají chuť přelézt. Zbývající mšice občas odstřikujeme silným proudem vody.

Ale svítá na lepší časy. Už se objevily první velké lovkyně mšic: berušky.

No a pak jsou tady ty jarní deště, vlhko a s nimi plži, mlži a slimáci. Třeba hokkaido na fotce už je náhradní, protože to první bylo okousané a tak jsem ho opečovávala a obmulčovávala, až jsem ho celá nešikovná prostě zlomila. Tak jestli vydrží válející se kočičku, kterou seno a sláma moc láká, a k tomu i večerní invazi plžů z pole od souseda, tak třeba bude zase záplava dýní jako předešlé dva roky. Ty sazeničky mám tři, ale tahle je koupená a je zatím největší a nejvíc fotogenická... ;-) No ale co vám budu povídat, nějaké prý biologicky odbouratelné jedovaté granule na slimáky jsem tam už taky kolem rozhodila.

Prostě ten ekosystém ještě nastavený není a příroda zkouší uživit i jiné své děti, než jsme jenom my lidé. Pokud máte hrušky dvě a hokkaida tři, tak je začnete chránit, jak to jde. Ale věřím, že to časem nebude potřeba vůbec a na podivné pytlíčky a krabičky si ani nevzpomenu. Jen to musíte té zahradě a rostlinkám stále vysvětlovat, aspoň v duchu. Pochopí to a vyšle pomocníky. Prostě se učíme spolu vycházet. Stále se totiž něčemu učíme, že?